Jít si za svým

Dneska jsem se rozhodla sepsat takový možná trochu víc osobní (?) článek a rozepíšu se v něm o tom, jak si jít za svými sny, cíly, za tím, co nás baví a naplňuje a jak toho pokud možno dosáhnout nebo se tomu alespoň přiblížit.

1. Nenechte se ovlivnit okolím

Je mi jasné, že kdybych doma řekla, že chci teď v patnácti tetování, okamžitě mi to zatrhnou, protože moji rodiče jsou zkrátka v tomhle přísní, což na jednu stranu i chápu. Ale pokud víte, nebo vyloženě cítíte, že je ta určitá věc pro vás správná a v něčem dobrá, jděte do toho i přesto, že vás okolí bude odrazovat. Nakonec si to stejně budete vyčítat nebo pochvalovat jenom vy. Záleží samozřejmě, o co jde. U vážnějších věcí je třeba brát i názory ostatních, každopádně pokud jste sedm let dělali volejbal a už vás to přestalo bavit, chtěli byste zkusit něco nového, tak v tomhle neváhejte. Protože stereotyp zabíjí. A změna je život.

Vždycky ovšem předem zvažte výhody a nevýhody, představte si jestli byste dokázali bez té určité věci žít anebo rovnou jestli byste např. dokázali zvládnout fyzickou námahu třeba u boxu, pokud chcete začít. Dávám tady různé a rozdílné příklady, ale snad to jde nějak pochopit.

2. Nikdy není pozdě s něčím začít

Lepší dříve nežli později, a je to pravda. I já jsem začala hrát na klavír až v deváté třídě, takže ze mě asi úplný mistr nebude, ale baví mě to. Vždycky jsem to chtěla zkusit, a tak jsem si prostě řekla, začnu hrát. A začala jsem a je to jedna z věcí, kterých se nikdy nechci v životě vzdát.

3. Trpělivost

Ta je hodně důležitá. Jen tak něčeho nedosáhnete, všechno chvíli trvá. Takže usilovně trénujte, přemýšlejte, cokoliv, a ono to jednou přijde. Pokud do toho dáte energii, čas, bohužel v téhle době i peníze, radost, tak se vám to jednou vrátí. A nemusí to být úplně v té cestě, jakou jste si představovali, takže buďte všímaví!

4. Vždycky můžete skončit

Teď narážím hlavně na koníčky. Pokud vás něco vyloženě nebaví, řekněte to. Mě rodiče s atletikou pořád přemlouvali, abych tam chodila a nějak se pohybovala, takže se moje utrpení tenkrát protáhlo ještě o další rok. Závodně jsem běhala tři roky a neskutečně mi to už potom ke konci lezlo krkem. Tréninky 4x týdně, o víkendech závody- já jsem chtěla běhat jenom pro kondičku a ne pro úspěchy. Do týmu jsem nikdy nezapadla- právě z těchto důvodů. Měla jsem tam všeho všudy dvě, tři dobré kamarádky a jinak se tam hodně potom rozmohla i šikana, se kterou jsem se setkala naštěstí a pouze jen okrajově, ale i to mi stačilo. Běhání se mi tím zošklivilo, pomalu jsem se bála chodit na tréninky. Každopádně o tom příště.

Pokud vás něco vyloženě nebaví, vyškrtněte to ze svého života. Je jasné, že školu nám asi nezavřou, ale třeba koníčky změnit můžete. Vysvětlete rodičům, proč chcete skončit, najděte si jinou alternativu. Já začala tancovat a upřímně- na první hodině jsem se málem rozbrečela štěstím, jak moc velký rozdíl to oproti atletice byl. Nedělám si srandu.

҈

To už by bylo pro dnešek asi všechno. Třeba vám článek v něčem pomohl, nebo jste si prostě jen početli o mých názorech a nápadech. Budu moc ráda za každou odezvu! :)

Mějte se krásně,

Em

҈