Proč tolik miluju hudbu

Ahoj!

Doufám, že se máte skvěle - jsou přece prázdniny, takže kdo by nebyl rád :) Já jsem teď aktuálně na horách, mimo moje město, a neskutečně si to užívám, protože hory jsou moje oblíbené místo a navíc se dá pořád ještě lyžovat <3

Dnes jsem se rozhodla sepsat více takový názorový a vyprávěcí článek o mém vztahu k hudbě. Chtěla jsem napsat článek i ve čtvrtek, jen tak navíc, ale nestihla jsem to a nechtěla jsem psát něco narychlo. Snažím se, aby byly články propracované a měly hlavu a patu a tak se mi to s tímhle snad podařilo :)

Em




Nedokážu si přesně vybavit, jak začala má láska k hudbě. Určitě už v době, kdy jsem byla malá, tak čtyři, pět let mi bylo a chodila jsem do sboru. Nevzpomínám si, jak jsem se při zpěvu nebo vytváření hudby cítila, a to samé platí i u flétny, na kterou jsem hrála od první do páté třídy.

Ale na co si vzpomínám, jsou mé dvanácté narozeniny, kdy jsem dostala svůj první, úplně první telefon - byl modrý, vysouvací, tlačítkový, menší než moje dlaň a dodnes ho mám schovaný v šuplíku. A ke každému telefonu jsou samozřejmě i sluchátka - a já nikdy nezapomenu jak jsem si je nasadila a táta mi pustil písničku Hallelujah a najednou se celý svět proměnil v něco úplně jiného.

Znáte takový ten pocit, když jdete po ulici a posloucháte hudbu a všechno a všichni najednou vypadají jinak, každý člověk má jiný příběh a vy máte chuť tancovat na chodníku a je vám jedno, že na vás ostatní koukají? Že i obyčejné pohnutí větví stromu vypadá jako něco úžasného?

Tak takhle jsem si připadala. Seděla jsem na zahradě, pozorovala stromy a byla jsem úplně ohromená. A nikdy mi nebylo líp.

Pak jsem začala poslouchat spoustu interpretů, třeba The Submarines nebo Lanu del Rey (dodnes patří mezi moje nejoblíbenější) a sluchátka mě nikdy neopouštěla na více než deset metrů.

Na druhém stupni jsem pořád aktivně chodila do sboru a stále víc a víc tomu propadala. Miluju zpěv a hudbu, kterou tím vytvářím. I když nedokážu sama zpívat před lidmi, s dalšími čtyřiceti lidmi to pro mě není problém.

Brácha tou dobou začínal hrát na klavír a mě se to hrozně líbilo. Vždycky jsem doma říkala, že chci hrát na bicí (a dodnes to myslím vážně) ale rodiče mi to nedovolili, protože se jim nelíbila představa mě, jak mlátím do bubnů a prý jsme to neměli kam dát. Potom bráchovi koupili piano. Samozřejmě jsem byla naštvaná, a dodnes jsem jim to neodpustila, ale v deváté třídě jsem se rozhodla, že začnu chodit taky na klavír.

A je to nejlepší věc, kterou jsem kdy udělala! Už ze mě nebude asi nějaká úžasná a vynikající pianistka, ale miluju to a strašně mě to baví. A váhala jsem, jestli má cenu vůbec začínat takhle pozdě, ale už vím, že je nejlepší vrhnout se do toho po hlavě a získat co nejvíc možností jak být šťastný.

Miluju hudbu. Spousta skupin a zpěváků mě provázeli různými obdobími a částmi mého života a možná proto jsem taková fangirl a všechny je miluju, protože jsou jediní, kdo v tom všem byl se mnou. Jasně, je to "byl" ale pořád tam aspoň "byli" než aby tam        .

Takže stručně řečeno, vážně doufám, že neohluchnu a budu moct poslouchat nebo vytvářet hudbu až do smrti. Hudba je totiž vážně obrovská součást mého života a určitě by mi v něm chyběla.

A co vy a hudba? Hrajete na něco?

Em

҈